Věda a umění
Na první pohled by se mohlo zdát, že myšlenkový stereotyp neboli klišé, že vědy jsou objektivní a umění subjektivní je pravdivé. Věda se opírá o racionální a empirické poznávání skutečnosti a umění a zejména to co lze považovat za umění může mít subjektivní pohled, ale je tomu skutečně tak? Ve skutečnosti se obě disciplíny, jak věda, tak umění mohou prolínat a navzájem ovlivňovat víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Díky tomu se i věda může stát subjektivní a umění naopak objektivní.
Věda jako nástroj pozorování přírody se od svých počátků rozvinula do více vědních oborů. Tak jako i umění, o kterém lze říci, že vychází společně s vědou ze společného základu. Na počátku lidských dějin a vznikla věda i umění z pozorování světa kolem nás. Proto lze napsat, že první vědec byl současně i umělec. Výsledky svého pozorování potřeboval zaznamenat, aby je mohl sám lépe pochopit a následně interpretovat ostatním lidem. Proto obě disciplíny věda i umění vznikly v ranních lidských dějinách souběžně a pomáhaly lidem přežít a formovat i vytvářet kultury. Tím se vyvíjely do rozlišných stran, které se leckdy prolínají. Tam kde vidíme vědu můžeme najít i umění a naopak.
Objektivita se snaží co nejpřesněji popsat, nebo se popisem přiblížit k přesnému popisu zkoumaného předmětu. To takovou formou, která by maximálně omezila subjektivní vliv osoby, která předmět popisuje. To je důležité, protože jenom tak popis nezávisí na názoru jednotlivce, ale je přijatelný a tím platný pro každého. Pro objektivní popis je důležité, aby si popisující osoba uvědomila své specifické předsudky a vyvarovat se toho, aby neovlivnily jeho úsudek. Vedle běžné kontroly dalšími osobami pro podporu objektivity se využívají, pokud je to možné jednoduché pokusy, nebo měření pro podporu objektivního popisu předmětu. Prakticky jde o základní činnost pro každou vědeckou činnost.
Naproti tomu subjektivita je opakem objektivity. Jedná se o filozofický postoj, který zdůrazňuje subjektivní stránku pohledu. Příkladem je rčení, že jedinou zárukou poznání je Bůh sám. Filozofie jako vědní obor tímto vyvrací tvrzení, že věda jako celek je objektivní a to navzdory tomu, že věda staví na tom hledat objektivní popis. Ostatně na základě faktu, že člověk je omylný se může sice snažit o objektivitu, ale to neznamená, že jí musí vždy dosáhnout. I subjektivní vyjádření, že jedinou zárukou poznání je sám Bůh se může ve finále stát objektivním. Proto i věda se neustále vyvíjí a často vyvrací sama sebe.
Věda zahrnuje abstraktní i exaktní svět vytvářený lidským intelektem, jako je geometrie a matematika. Totéž lze napsat i o umění, protože umění nemusí být jen abstraktní, ale může v sobě obsahovat i matematiku. Jako příklad můžeme uvést architekturu. Nicméně vědecký obor matematiky můžeme najít i u moderních malířů v jejich abstraktních dílech.
Ostatně v minulosti bylo umění chápáno nejen jako řemeslo, ale i jako součást vědy. Nejstarší nalezená umělecká díla, jak malířská, tak sochařská jsou spojovaná s náboženstvím a měla svojí roli v různých rituálech. Tyto náboženství vznikala na základě vědeckého pozorování světa kolem lidské společnosti. V historii docházelo k odloučení a novému propojení vědy s uměním. Ke konečnému odpojení vědy a umění došlo až v novověku. Přes toto oddělení se věda i umění nadále vzájemně ovlivňují a znova propojují. Jde o to, že obě disciplíny se dále rozvětvují a ve své pestrosti odlišují. Některé z těchto větví jsou více subjektivní, nebo abstraktní a je jedno zda se jedná o vědní, či umělecký směr.
Vědu můžeme dělit na formální vědy. Filosofie, logika a matematika. Dále na reálné vědy. Přírodní, jako je astronomie, fyzika, chemie. Dále sociální, kam spadá ekonomie, psychologie, sociologie i religionistika. Pak humanitní vědy, jako je politologie, teologie, lingvistika. Dále jsou mezioborové, příkladem je geografie, která zasahuje do přírodních i sociálních věd. Na výčtu je patrné, že některé obory se s uměním prolínají a jiné nikoliv.
Tvrzení, že věda je objektivní a umění subjektivní je klišé. Jako každý myšlenkový stereotyp sám o sobě nezaručuje skutečnost. Zjednodušování často vede k nepřesnostem, tak jako v tomto případě. Umění i věda provází lidstvo po celou historii a vzniklo společně jako výsledek pozorování světa kolem sebe, které pomohlo lidstvu obstát v konkurenci ostatních obyvatel Země a později k jejímu ovládnutí. Tím jak se šíře zájmů a pozorování objektů časem rozšiřovala, došlo k dělení této činnosti na vědu a umění, které se samy dále dělí do jednotlivých větví, proto nelze jedno označit za čistě objektivní a druhé za subjektivní. Díky společnému základu může být jak věda, tak umění objektivní i subjektivní a to i současně.